Čaj, to není pomerančový džus, který každému zachutná po prvním doušku. Čaj je spíš jako pivo, které jsme v dětství tátovi tajně upili ze sklenice. Tenkrát nám přišlo hořké a možná i chutnalo po kvasnicích, ale časem jsme se ho naučili mít rádi. Někteří až moc. Stejně tak láska k čaji zraje pomalu a vytrvale jako kvalitní pchu-er v ideálních skladovacích podmínkách. Já jsem opravdu dokázal ocenit čaj až ve svých 33 letech.
To, že dokážu ocenit čaj od svých 33 let, samozřejmě neznamená, že jsem ho nepil dříve. Vše začalo již v dětství, a sice čajem v pytlíku (v nálevových sáčcích chcete-li). To vám byla velká pohoda, protože k tomu nebylo potřeba žádných znalostí. Stačilo dát pytlík do hrnku, zalít vařící vodou a bylo hotovo. Čaj v pytlíku piju dodnes, protože ne vždy je vhodná příležitost či dostatek času na několik nálevů wu-lungu. Během středoškolských let jsem začal navštěvovat čajovny. Byli jsme mladí a krásní, toužili jsme být alternativní a hyppie, poslouchali jsme The Doors, měli rádi film Vlasy a přitahovalo nás všechno orientální. Brávali jsme do čajoven holky na rande, usrkávali čaj a připadali si neodolatelní. Tehdejší čajovny se snažily oslnit hosty eklektickým vybavením ze všech koutů světa a více než rozsáhlou nabídkou čajů. Pohled do nápojového lístku by se dal přirovnat otevření Bible v thajštině. Některé názvy čajů byly přeloženy do češtiny, jiné přepsány do podivné transkripce z kdo ví jaké asijštiny a některé byly dokonce ponechány rovnou anglicky. Podávali čaje asijské, čaje africké, čaje arabské či anglické. Pro každého něco. Je to ta nechvalně proslulá filosofie českého pohostinství „raději mít od každého něco, než pár kvalitních věcí„. Nakonec jsem z toho guláše vždycky něco vybral a tvářil se, že přesně vím, co objednávám, abych neztratil tvář. V duchu jsem si říkal, že pivo je lepší a těšil se, až po rande v čajovně zapadnu za kámošema do hospody.
V roce 2005 jsem se poprvé podíval na delší dobu do Číny. Tehdy se můj přístup k čaji zásadně změnil. Začal jsem kupovat všechny čaje, co jsem uviděl v supermarketu. Vždyť jsem přece v Číně! Bylo to hlavně období wu-lungů a zelených čajů. V té době jsem nevěděl, jak se tyto čaje připravují. Měl jsem jeden hrníček se sítkem a sklenici „s sebou“ na ven, do kterých jsem jednoduše čaj nasypal, zalil horkou vodou a pil. Moc jsem si nepochutnával, protože jsem měl většinou čaj přelouhovaný a velmi trpký. „To má být jako ono? To má být ten hafo let starý lahodný nápoj?“ ptal jsem se sám sebe a v duchu jsem si myslel, že pivo je stejně lepší.
Teprve ve svých 33 letech, kdy jsem již pobýval pracovně v Šanghaji, jsem si řekl, že na tom čaji musí přece něco být. Koupil jsem si první pořádný čajový set s dřevěným podnosem, nakoupil jsem si knihy a po krátkém studiu jsem si pořídil kvalitní čaj. Připravil jsem si ho podle doporučených instrukcí a světe div se, chutnalo to skvěle. Od té doby jsem u čaje zůstal a dále se o něm vzdělával. V duchu si teď říkám, že je stejně dobrý jako to pivo.
A jak jste si našli cestu k čaji vy? Napište nám na náš email milan(zavináč)10000salku.cz. Pokud to stihnete před publikováním dalšího příspěvku, budete zařazeni do soutěže o kai-wan (gaiwan). Můžete nás sledovat na Instagramu, kde budeme ohlašovat články s předstihem.
Na obrázku nahoře vidíme poutač, který nás láká do čajovny ve starém městě Zhujiajiao nedaleko Šanghaje.