Vážení čtenáři, podařilo se mi po pečlivém promýšlení vybrat a zakoupit soutěžní kai-wan. Losování proběhne začátkem příštího roku dle pravidel, která můžete najít zde. Jedná se o porcelánový ručně malovaný kai-wan vyrobený v Číně. Všem soutěžícím přeji hodně štěstí.
V provincii Če-ťiang (Zhejiang) se nachází město jménem Chang-čou (Hangzhou), které je opěvované pro množství zeleně, sličné ženy a kulturní dědictví. Naleznete zde množství pagod, zenový buddhistický Chrám Útočiště duší a především krásné Západní jezero. Kdybyste náhodou uvažovali nad tím, že Západní jezero navštívíte, tak bych Vám doporučil ve všední den dopoledne a nejlépe za deště. Nejen, že déšť dodá místu mystickou atmosféru, ale hlavně odradí milióny hlučných turistů, kteří zde každoročně devastují historické a kulturní památky. Pokud byste v procházce pokračovali kolem Západního jezera dále na západ, dostali byste se do zelených kopců, mezi kterými leží malebná víska jménem Dračí studna. Vesnička je obklopená čajovými plantážemi a bohužel podobně jako Západní jezero je zahlcena stovkami turistů. Ve vesnici Dračí studna v současnosti žije zhruba 800 registrovaných obyvatel, kteří mají celkem čtrnáct rozdílných příjmení, z nichž příjmení Wu, Ťiang, Lin a Jang má 75% obyvatel. Rodiny zde často provozují hostely, čajovny či restaurace nebo pěstují čaj. Vesnice Dračí studna je totiž místo, odkud pochází jeden z nejznámějších zelených čajů na světě: Dračí studna.
Čaj dračí studna se v Číně řadí mezi deset nejpopulárnějších čajů a pití tohoto čaje se postupně rozšířilo z oblasti ústí Dlouhé řeky, kde se původně pěstuje, do celé Číny. Příprava zeleného čaje je velmi nenáročná. Stačí Vám sklenice, čajové lístky a horká voda. Často můžete spatřit Číňany, jak si v ruce nesou uzavíratelnou sklenici nebo termosku se zeleným čajem. Výhodou zeleného čaje je to, že ho můžete pít kdykoli a kdekoli, třeba cestou do práce. Nepotřebujete ani konvičku, ani kai-wan (gaiwan) a jak čaj chladne, tak jeho chuť nedegraduje.
Historie čaje dračí studna v oblasti kolem Západního jezera sahá více než 1200 let nazpět. Dala by se shrnout jednou větou: „za dynastye Sung dostal čaj jméno, za dynastie Jüan vešel ve známost, za dynastie Ming jeho sláva vzkvétala a za dynastie Čching byl na vrcholu.“ Již v Klasické knize o čaji z osmého století se Lu Jü zmínil o pěstování čaje v chrámech Tchien-če (Tianzhe) a Útočiště duší. Čaj, který původně sloužil jako nápoj místních rolníků to během tisíce let dotáhl až na nápoj používaný u císařského dvora k požívání i k obětem.
Za dynastie Severní Sung byly zdejší „čaj od Vonné jeskyně“, „čaj od Hory bílých mraků“, „čaj od Hory vzácných oblak“ určeny jako rituální nápoje, které se používaly u císařského dvora jako obětní dar. Za vlády dynastie Jižní Sung se Chang-čou stalo hlavním městem a pěstování čaje zde začalo vzkvétat. V 18. století za vlády dynastie Čching se císař Čchien-lung vypravil do oblasti v ústí Dlouhé řeky celkem šestkrát. Z toho čtyřikrát navštívil Dračí studnu, aby zde dohlížel na sklizeň a při pití čaje skládal básně. Osmnáct keříků čaje, které tenkrát rostly před chrámem Chu-kung deklaroval císař Čchien-lung jako „imperiální obřadní čaj“ a každoročně daroval první úrodu z těchto keřů jako tribut císařovně matce. Mezi oblasti, kde se čaj dračí studna tradičně pěstoval a dosud pěstuje patří: Š‘-feng (Lví vrch), Lung-ťing (Dračí studna), Jün-si (Hora dlících oblaků), Chu-pchao (Pramen utíkajícího tygra) a Mej-ťia-wu (Vesnice rodu Mei). Tyto oblasti tvoří čajovou oblast Západního jezera a jedinou oblast, odkud pochází autentická dračí studna.
Dochovalo se několik legend, které se pojí s tímto čajem. Jedna z legend praví, že ve vesnici hned vedle studny stávala chatrč. V ní žila byla jedna stařena. Kolem chatrče vedla cesta, kterou chodívali rolníci z Jižních hor na trh k Západnímu jezeru. Cesta byla vyčerpávající a toto bylo ideální místo, kde mohli dát pocestní odpočinout unaveným nohoum a trochu se občerstvit vodou ze studny. Stařena před domem rozmístila několik stoliček a z lístků osmnácti divokých čajovníků, které jí rostly za domem, připravovala pocestným nápoj. Zalévala ho vodou z nedaleké studny. Jak roky běžely, toto místo vešlo ve známost a lidé se zde zastavovali častěji a ve větším množství. Jednou v zimě těsně před Svátky jara, kdy napadlo hodně sněhu a mrzlo tak, že čajovníky téměř uhynuly, tudy proudil téměř nekončící průvod lidí, kteří chodili na trh nakupovat zásoby na oslavy Nového roku. Mnoho z nich si před stařeniným domem potřebovalo oddechnout. Tu se jeden dědek stařeny zeptal: „Už jsi nakoupila na Svátky jara, bábo?“ Stařena na to odpověděla: „Kdepak bych asi vzala peníze na oslavy? I tady ty čajovníky mi nejspíš brzy zmrznou a napřesrok už se mi ani neurodí čaj.“ Dědek ukázal prstem na rozbitý mlýnský kámen, co ležel opodál, a pravil: “Tohle je opravdové bohatství, babo. Proč tady ten kámen vlastně máš? Nechceš mi ho prodat?“ „Rozbitý mlýnský kámen je k ničemu, jestli chceš, klidně si ho vezmi,“ říká mu na to stařena. Dědek podal stařeně deset liangů stříbra a jal se kutálet mlýnský kámen pryč. Stařeně přišlo blbé vzít si za rozbitý kámen stříbro a chtěla ho dědkovi vrátit, ale po tom jako by se zem slehla. A tak jí nezbývalo, než si stříbro nechat. Nový rok minul a na jaře začaly na všech osmnácti čajovnících rašit nové lístky. Tentokrát větší a zelenější než kdy dřív. A jako by to nestačilo, tak v místě, kde býval mlýnský kámen, vyrašilo nemálo nových čajových keříků.
Jiná legenda zase praví, že jednou při inspekci oblasti kolem ústí Dlouhé řeky navštívil císař Čchien-lung Lví vrch ležící nedaleko vesnice Dračí studna, aby zde obdivoval venkovská děvčata při sběru čaje a seznámil se se zvyky místních lidí. Jednoho dne spatřil několik děv jak zrovna trhají z keřů čaj a srdce mu zaplesalo. I jal se sám společně s nimi otrhávat lístky. Neměl ještě snad natrhanou ani hrst, když náhle přiběhl eunuch od dvora se správou, že císařovna matka náhle onemocněla. Jakmile to císař uslyšel, hodil hrst čajových lístků do pytlíku a uháněl do hlavního města. Nakonec se ukázalo, že to byl planý poplach a matka se jenom přežrala exotických pamlsků a udělalo se jí špatně od žaludku, zčervenaly a opuchly jí oči. Během setkání se synem ucítila libou vůni a zeptala se, co že to tak krásně voní. Císař prohledal kapsy a ejhle! To voní lístky čaje, které natrhal pod Lvím vrchem, a které během několikadenní cesty do paláce v pytlíku uschly. Císařovna matka ihned poručila komorné, aby připravila nápoj. Jakmile se císařovna čaje napila, hned se jí ulevilo a prohlásila: “čaj z vesnice Dračí studna je vskutku zázračná medicína.“ Císař viděl, jak je jeho matka nadšená a osmnáct čajových stromků, které rostly u chrámu Chu-kung pod Lvím vrchem, nechal prohlásit za císařké keře a jejich úrodu každoročně věnoval své matce. Těchto osmnáct stromů ve vesnici Dračí studna roste dodnes.
Název čaje byl odvozen z názvu místa, odkud pochází. Název vesnice Dračí studna byl zase odvozen od pramene, který zde byl a původně se mu říkalo Dračí hlubina. Tento pramen vypadal jako malá studánka kruhového tvaru. Místní obyvatelé se domnívali, že tento pramen je spojen s mořem a mezi nimi pluje drak, a proto mu dali název Dračí hlubina.
V současnosti jenom v provincii Če-ťiang existuje zhruba 20 odrůd čaje dračí studna. Traduje se, že původních osmnáct čajových stromků, které rostou v místě, kde se nacházel chrám Chu-kung, byly zdokumentovány již za vlády císaře Čchien-lunga v 18. století. V čajové oblasti Dračí studna najdete plantáže, kde farmáři pěstují čajovníky staré i několik set let, ale není jich už mnoho. Drtivá většina plantáží je nyní osazena geneticky modifikovaným čajovníkem Lung-ťing č. 43 (Dračí studna č. 43), který plodí dříve a více. Někteří farmáři ještě plantáže s původním starým čajem udržují, protože je jim starých stromů líto. Každý rok je vytrvale sklízejí, i když na nich prakticky nevydělají.
Původnímu nešlechtěnému čajovníku se říká starý strom. Je to stejný typ rostliny z jaké byl čaj, který v osmnáctém století ochutnal císař Čchien-lung. Starého stromu je dnes již omezené množství a plodí méně než novější modifikované úrody. Na první pohled není tak úhledný jako lung-ťing č. 43, jeho jednotlivé lístky se liší velikostí i tvarem. Vůni má fazolovitější a chuť hořčejší. Pěstuje se výhradně v chráněné oblasti prvního stupně Dračí studna. Je nejméně dostupný, nejžádanější a nejdražší. Pokud se mluví o nejlepším čaji dračí studna ze Lvího vrchu, tak se mluví o čaji ze starého stromu. Farmáři se pěstováním pouze tohoto druhu neuživí, takže kromě starého stromu mají další a větší pole s modifikovanými odrůdami. Pokud si koupíte dračí studnu ze starého stromu, kupujete pravou dračí studnu, čaj nejpodobnější tomu, který za vlády Čchien-lunga dostal císařské uznání.
Dnes nejrozšířenější odrůda dračí studny je lung-ťing číslo 43. Tento čaj vyšlechtili vědci na Zemědělském výzkumném ústavu z původního starého stromu a jedná se o státem uznanou odrůdu. Tato odrůda je odolnější, dozrává rychleji a plodí více, má úhledněšjí lístky a sladší a aromatičtější chuť. Pokud koupíte dračí studnu číslo 43 vypěstovanou v oblasti Západního jezera, kupujete stále ještě autentickou dračí studnu.
Odrůda která plodí ze všech nejdříve se nazývá ranný wu-niou. Již v druhé polovině února začínají rašit první lístky a začátkem března je možné čaj sklízet. Jelikož se vizuálně velmi podobá výše uvedeným zavedeným odrůdám, bývá často falešně prodáván jako starý strom nebo lung-ťing číslo 43. Čím dřív je čaj na trhu, tím více se na něm dá vydělat.
Mezi méně rozšířené odrůdy patří například če-nung číslo 117 a če-nung 139, které byly vyšlechtěné na Čeťiangské univerzitě nebo ranný pching-jang z oblasti kolem města Čching-tao.
Jarní dračí studna se tradičně sklízí ve třech obdobích: před Svátkem číštění hrobek a před obdobím dešťů a po deštích. Nejcenější bývá první jarní sběr. Keřík, který přes zimu nikdo neotrhával, v sobě postupně kumuloval živiny, které na jaře všechny dává do prvních jarních lístků. První lístky rostou velmi pomalu, protože je ještě chladno a není dostatek slunečního svitu, a stihnou tak pojmout nejvíce energie (cukru). Pozdější sklizně bývají již častější, protože to umožňují rostoucí teploty a přibývající množství slunečního svitu. Lístky tak stíhají dorústat rychleji a neuchovávají v sobě tolik živin jako ty první. Zato obsahují více chlorofilu.
V Číně existuje pořekadlo, které říká, že čaj dračí studna sbíraný před Svátkem čištění hrobů je drahý jako zlato. Proč tomu tak je? Oblast, kde se pěstuje pravá dračí studna má pouze něco kolem 168 km2, jedná se o výše zmíněné Š‘-feng (Lví vrch), vesnici Lung-ťing (Dračí studna), Jün-si (Hora pobývajících oblaků), Chu-pchao (pramen utíkajícího tygra) a Mej-ťia-wu (Vesnice rodu Mei). Na to, aby byly uspokojeny potřeby celé Číny, je tato oblast velmi malá. Ročně se zde sklizí kolem 600 tun čaje. Většina čajových plantáží jsou relativně malé „rodinné“ podniky. Každá rodina vyprodukuje kolem 200 kilogramů jarního čaje za rok. Jenom ve městě Chang-čou se za den dokáže zobchodovat několik desítek tun čaje. Zbytek se rozprodá po Číně a do zbytku světa se téměř nic nedostane.
V rušné jarní sezóně, kdy se čaj sklízí, si místní farmáři najímají sběrače na brigádu. Jeden sběrač stojí 500 až 650 korun za den a dokáže nasbírat jenom dva kilogramy surového čaje denně, protože standardy pro sklízení dračí studny jsou přísné (lístek musí mít 1,5 – 2 cm). To po zpracování dělá asi 600 gramů čaje. Takže náklady na půl kilogramu pravé dračí studny jsou nejméně 600 korun. Pokud kupujete cokoli levnějšího, nejedná se o autentickou dračí studnu. Nedávno jsem byl v čajovém obchůdku tady v Šanghaji nedaleko Sü-ťia-chuej (Xujiahui) a bavil jsem se s prodavačem o autenticitě jeho dračí studny. Jelikož poznal, že se celkem vyznám, tak se upřímně rozpovídal. Velkoobchodní cena pravé dračí studny je vysoká (náklady na 500g jsou kolem 600 korun) a čajové obchody mimo Chang-čou mají problémy je prodat konzumentům, aby na ní ještě alespoň něco málo vydělaly. Nenakupují proto autentickou dračí studnu z čajové oblasti Západního jezera, ale z jiných čajových oblastí v provincii Če-ťiang. U té je nákupní cena mnohem nižší a dá se prodat s rozumnou marží. Ti poctivější zamíchají neautentickou dračí studnu do té autentické.
Kde tedy můžete s jistotou koupit pravou dračí studnu? Jsou tři možnosti. Buď přímo u farmářů, kteří ji v čajové oblasti pěstují, nebo ihned po jarní sklizni na čajovém trhu v Chang-čou a nebo u zavedených velkoproducentů čaje dračí studna, jako například Longguan, Gong, Shifeng a další.
Chutná Vám zelený čaj nebo preferujete více fermentované čaje? Neváhejte nám napsat email na milan(zavináč)10000salku.cz. Pokud to stihnete před publikováním dalšího příspěvku, budete zařazeni do soutěže o ručně dělaný kai-wan (gaiwan). Můžete nás sledovat i na Instagramu, kde ohlašujeme nové články s předstihem.
Léta v Šanghaji bývají dusivá a propocená, a my se proto rozhodli na pár dní skrýt před vedrem do vyšších nadmořských poloh. Vybrali jsme si nedaleké hory Lu, kam se v parných měsících jezdíval do své vily zchladit i Mao Ce-tung. Protože na cestě do hor Lu leží město Ťing-te-čen (Jingdezhen) , které je synonymem pro čínský porcelán a kam jsem se vždy chtěl podívat, tak jsme nejdříve zamířili tam.
Ťing-te-čen je malé spící město v provincii Ťiang-si (Jiangxi). Ze Šanghaje vypravují pouze jeden let týdně (alespoň tehdy tomu tak bylo), takže jsme byli ušetřeni složitého vybírání, jak a kdy poletíme. Let byl krátký a klidný a my po poledni přistáli v Ťing-te-čenu. Tamní miniaturní letiště se dvěma odletovými branami by stěží dokázalo pojmout větší provoz. Městečkem protéká napůl vyschlá řeka Čchang, která se vlévá do nedalekého jezera Pcho-jang a podle které se dříve město jmenovalo Čchang-nan (Changnan). Nábřežím řeky Čchang vede zanedbaná promenáda a koncentruje se zde několik venkovních stánků s jídlem. Právě, když jsme chtěli přejít most přes řeku, abychom se dostali k našemu hotelu, zastihl nás odpolední přívalový děšť a my se museli na půl hodiny skrýt pod arkádami zpola opuštěného obchodního domu. Místo k večeři jsme zvolili pod širým nebem na břehu řeky. Jídlo bylo ostré a lidé milí.
Druhý den jsme se vydali prozkoumat město. Podařilo se nám najít asi jedinou kavárnu s pekárnou v Ťing-te-čenu, kde jsme si dali rychlou snídani, a potom se podívali do muzea porcelánu a do parku věnovanému historii a výrobě keramiky, kde jsou k vidění tradiční manufaktury, keramické pece, řemeslníci a mnoho dalšího. Těsně před odjezdem do hor Lu jsme ještě navštívili obrovské tržiště s porcelánem a keramikou nedaleko nádraží.
Oblast kolem Ťing-te-čenu je bohatá na kaolín, který je potřebný pro výrobu keramiky. V nedalekých horách Kao-ling, podle kterých tato surovina zřejmě dostala název, se nachází naleziště velmi čistého kaolínu, ze kterého lze vyrábět ten nejkvalitnější porcelán. Výrobu keramiky v Ťing-te-čenu lze datovat už do období vlády dynastie Chan ve třetím století před naším letopočtem, kdy zde lidé vyráběli modrou glazurovanou keramiku. Za vlády dynastie Ťin se místní hrnčíř Čao Kchaj významně zasadil o zkvalitnění výroby porcelánu a vysloužil si tím titul „Mistr výroby porcelánu“. Zboží z Čchang-nanu se začalo brzy prodávat do celé Číny. V roce 583 si zde poslední císař dynastie Čchen, Čchen Šu-pao, nechal vyrobit porcelánový sloup pro svou rezidenci (možná proto byl posledním císařem dynastie). Za dynastije Suej si zde císař Jang dal pro změnu vyrobit sochy slona a lva pro svůj palác.
Za dynaste Tchang proslula po Číně keramika z dílen Tchao. Tato keramika byla pálená ve vysokém žáru a známá svou průsvitností. Říkalo se jí „umělý nefrit“ a dostala se až k císařskému dvoru. A dostala se také do rukou zazobaných arabských obchodníků v Kantonu, kteří tuto keramiku velmi cenili a představili ji světu. V desátém století během období Pěti dynastií se v Čchang-nanu jako první začal vyrábět čistě bílý porcelán. V padesátých letech minulého století byly objeveny pozůstatky několika hrnčířských pecí z tohoto období, které dokazují, že se tehdy vyráběl zejména bílý a šedozelený porcelán (celadon).
Za severních Sungů působilo v Čchang-nanu pět významných hrnčířských škol: Žu, Kuan, Ťün, Ting a Ke. V té době se po celé zemi proslavila namodralá keramika z Čchang-nanu. V roce 1004 zde císař Čeng-cung objednal porcelán pro celý císařský dvůr. Protože se zrovna psala éra Ťing-te (Jingde), tak si nechal na dno nádobí vyrazit „vyrobeno v éře Ťing-te“. Město se nechalo přejmenovat na Ťing-te-čen a vydobylo si věhlas výrobou porcelánu pro císařský palác. Protože se na severu hodně válčilo a začlo jít do tuhého, tak si dynastie Sung přesunula hlavní město ze severu na jih. Díky tomu se na jih také přesunulo mnoho řemeslníků. Přísun talentovaných hrnčířů do Ťing-te-čenu přinesl další rozmach ve výrobě porcelánu a namodralý porcelán si začal získávat svět. Pro Ťing-te-čen začalo období velkého rozmachu a stalo se „Městem porcelánu“.
Za vlády mongolské dynastie Jüan přinesli pro změnu hrnčíři z provincie Che-pei do Ťing-te-čenu nové technologie a zavedli výrobu malovaného modrobílého porcelánu. Porcelán se maloval pod glazuru. Jüanové zde založili císařskou porcelánku a v roce 1278 tzv. Porcelánový úřad Fuliang. K ještě většímu rozmachu ve výrobě porcelánu došlo v Ťing-te-čenu za vlády dynastie Ming. Za Mingů byl porcelán na vrcholu co do kvality, designu, množství i rozmanitosti. Mingové zde certifikovali dalších dvacet oficiálních dílen s právem vyrábět porcelán exkluzivně pro císařský dvůr. V roce 1433 dvůr zadal zakázku na celkem 443 500 kusů porcelánového nádobí. Aby to v Ťing-te-čenu vůbec zvládli, byly certifikovány další dílny na celkový počet 58. V Ťing-te-čenu se objevil tenkostěnný porcelán a také imitace porcelánu jiných dílen. Na sklonku dynastie Ming došlo k válkám a s úpadkem dynastie upadla i výroba porcelánu. Za vlády poslední dynastie Čching došlo opět k rozmachu, a to zejména v érách Kchang-si, Jung-čeng a Čchien-lung. Porcelán z těchto ér je populární dodnes a je často napodobován. Jeden jezuitský mnich z Francie uvedl, že zde bylo na 3000 hrnčířských dílen. Čchingský porcelán byl zdobnější než kdy dřív a barvy byly ještě sytější. Porcelán z Ťing-te-čenu se stal známým po celém světě. Po pádu císařství byl zrušen Porcelánový úřad, došlo k revolucím, světovým a občanským válkám, Velkému skoku vpřed, Velké klturní revoluci a výroba porcelánu v Ťing-te-čenu zanikla. Po období útlumu, obnovy a sériové velkovýroby, zažívá v posledních letech kvalitní autorská keramika v Ťing-te-čenu opět rozmach.
Co všechno vůbec přispělo k vysoké kvalitě porcelánu z Ťing-te-čenu? Jsou to hlavně kvalitní suroviny, zruční řemeslníci a císařské investice. Porcelán se vyrábí ze dvou základních surovin: kaolín a pegmatit. Naleziště obou surovin se v okolí Ťing-te-čenu vyskytují a to ve velmi dobré kvalitě. Různým poměrem těchto složek lze docílit různých typů keramiky. Směs těchto dvou nerostů je vypalována na 1250 – 1330 stupňů Celsia. Zruční řemeslníci hromadně přišli po pádu dynastie Severní Sung, kdy došlo k přesunu hlavního města na jih. Hrnčíři ze severních hrnčířských škol Žu, Ťün a Ting přinesli s sebou své umění a znalosti. Bylo zavedeno jasné rozdělení práce, kdy se na celém procesu od hlíny až po hotový výrobek podílelo 72 lidí. Žáci ctili své mistry a pilně se učili. Mezi jednotlivými dílnami panovala zdravá konkurence, která byla motorem pro vývoj nových postupů a technologií. V neposlední řadě se na rozvoji výroby porcelánu podílely císařské investice, které do Ťing-te-čenu proudily přes Porcelánový úřad a císařské dílny. Peníze přinášel také export porcelánu do zahraničí.
Výše vidíte kai-wan (gaiwan) a dva šálky, které mám pro slavnostnější příležitosti. Ťingtečenský porcelán se vyznačuje tenkými stěnami, lehkostí a znělým cinknutím, které uslyšíte, když nádobím o sebe ťuknete. Toto cinknutí je jeden ze způsobů, jak se kvalitní porcelán rozeznává. Jedná se o ručně malovaný porcelán z autorské dílny v Ťing-te-čenu. Autorkou kai-wanu je Ťin Hung-sia. Kai-wan má obsah 180 ml a cena byla zhruba 5000 korun. Cena šálků byla asi 700 korun za kus a jejich obsah je 100 ml.
Zde vidíte neautorský, levný porcelán pro každou příležitost, který jsem koupil na trhu v Ťing-te-čenu. Je lehoučký a stěny jsou tenké, ale technika zdobení a zpracování je podprůměrná. Malovaný je jednoduše a pouze na vnitřní straně. Zespodu nenaleznete žádnou pečeť výrobce, ani podpis autora. Cenu si již nepamatuji, hodně jsem smlouval.
Zde je bílý ťingtečenský porcelán, který mám pro běžné, každodenní pití čaje. Obsah šálku je 40 ml, pořizovací cena kolem 60 korun, kai-wan má obsah 120 ml a stál mě kolem 200 korun. Jedná se o čistě bílý, jednoduchý, ale kvalitní porcelán.
Výše vidíte další ukázky nádherného ručně malovaného čajového nádobí z hlavního města porcelánu, Ťing-te-čenu. Ceny těchto kusů se pohybují v řádu tisíců až desetitisíců korun. Jedná se o krásné a řemeslně velmi kvalitně zpracované sběratelské nádobí.
A jaké nádobí používáte k pití čaje vy? Neváhejte nám poslat fotky nebo napsat email na milan(zavináč)10000salku.cz. Pokud to stihnete před publikováním dalšího příspěvku, budete zařazeni do soutěže o ručně dělaný kai-wan (gaiwan). Můžete nás sledovat i na Instagramu, kde ohlašujeme nové články s předstihem.
Dnes si povíme něco o mém nejoblíbenějším wu-lungu a zároveň jednom z nejoblíbenějších čajů vůbec: železné Kuan-jin. Můžete se také setkat s názvy jako tieguanyin, železná bohyně milosrdenství nebo třeba Ti Kuan Yin. Já budu čaj nazývat železná Kuan-jin, kde Kuan-jin je jméno buddhistického božstva. Když přepíšeme čínský název čaje pomocí české transkripce, tak dostaneme tchie Kuan-jin. Česká transkripce se snaží češtinou zaznamenat fonetickou stránku čínštiny. Češtinu umíme vyslovovat všichni, takže když řeknete „tchie kuan-jin“, tak Vám budou na 98% rozumět i v čínské čajovně. Nuže, napijme se nyní spolu tohoto lahodného čaje.
Nejprve se podíváme na původ tohoto čaje. Železná Kuan-jin patří mezi polofermentované čaje označované termínem wu-lung (oolong). Pochází z místa jménem An-si, které se nachází v čínské provincii Fu-ťien. O původu čaje existuje několik teorií a legend. První zmínky o čaji z An-si pochází z období na přelomu mezi vládami dynastií Tchang a Sung. Tenkrát žil pod skálou Šeng-čchüan ve východní části hor S‘-ma mnich jménem Pchej. Pchej si často vařil čaj a tot umění naučil i místní rolníky. Ti tehdy začali čajovníku říkat posvátný strom. Za vlády dynastie Sung během éry Jüan-feng, nastalo v oblasti An-si velké sucho. I povolali mistra Pchu Cu, aby vykonal obřady pro přivolání deště. Mistní lid zavedl mistra Pchu Cu k útesu Čching-šuej. Mistr zde nechal vybudovat silnici a postavit klášter, ve kterém se usídlil. Záhy se doslechl o léčivých účincích čaje od skály Šeng-čchüan a požádal rolníky, aby ho naučili pěstovat čajovník a vařit z něj čaj. Několik stromů dokonce přesadil k sobě do kláštera. Jednoho dne, když se Pchu Cu koupal, spatřil fénixe, kterak pojídá červené výhonky čajovníku a bájného jelena, kterak se pase na listech čajovníku. Pomyslel si, že tohle musí být opravdu posvátný strom. Poté se vrátil do kláštera Čching-šuej a připravil si čaj. Během pití čaje rozmýšlel: ‚je to zázrak! Bájný fénix, bájný jelen a mnich se dělí o posvátný strom.‘ Pchu Cu od té doby pomocí čaje léčil místní lid.
U Východní skály na úpatí hor žil vysloužilý generál Wu Lung (Oo Long). Generál Wu Lung se často vypravoval do hor na lov divokých prasat a nosíval s sebou čaj, který si během lovu připravoval pro občerstvení. Čirou náhodou tak vynalezl protřásání a fermentaci – technologie pro zpracování čaje. Čaj se tím stal voňavější a sladší. Lidé rychle převzali jeho metodu zpracování čaje a takto vyrobený čaj se začal podle generála nazývat wu-lung (oolong).
Za vlády císaře Čchien-lunga z dynastie Čching navštívil učený úředník Wang Š‘-žang ministerstvo rituálů v hlavním městě. Jako dar přinesl víceministru Fang Paovi čaj z oblasti An-si. Jakmile Fang Pao čaj ochutnal, ihned seznal, že se jedná o poklad mezi čaji. I představil jej samotnému císaři Čchien-lungovi. Poté, co se císař zeptal Wang Š‘-žanga na původ tohoto lahodného nápoje, pozorně si prohlédl čajové lístky a prohlásil: ‚tvarem lístky připomínají tvář bohyně Kuan-jin, však těžké jsou jak železo,‘ i udělil čaji jméno železná Kuan-jin (tchie Kuan-jin).
Železnou Kuan-jin mám rád z několika důvodů. Je to čaj pro téměř každou příležitost. Je polofermentovaný, takže má výraznější chuť než čaje zelené, které chutnají více po trávě. Co se týká wu-lungů, řadíme železnou Kuan-jin mezi ty méně fermentované. Fermentovanější wu-lungy jsou tmavší a barvou se mnohdy přibližují červeným čajům. Fermentace je oxidace čajových lístků, ke které dochází po jejich utržení. Jakmile list oddělíte od rostliny, začne v něm probíhat látková přeměna, lístek ztrácí zelenou barvu, získává výraznější chuť, prostě řečeno usychá. Jednotlivé typy čajů se liší tím, kdy je proces oxidace zastaven. Oxidace se zastavuje zahřátím, pečením.
Čaje typu wu-lung lze připravovat jak v hliněné konvičce, tak v kai-wanu (někdy uváděn jako gaiwan, já se budu držet české transkripce). Pro přípravu světlých wu-lungů dávám přednost kai-wanu. V konvičce připravuji zpravidla pchu-er a wu-lungy tmavé. Tentokrát použiji ručně malovaný porcelánový kai-wan z autorské dílny v Ťing-te-čenu, který je kvalitním porcelánem proslulý. Obsah kai-wanu je 180 ml, cena kolem 5000 korun. Čaj budu pít z lehkého ručně malovaného pohárku rovněž z Ťing-te-čenu o obsahu 100 ml, cena kolem 700 korun.
Zalévat budu železnou Kuan-jin, která pochází z An-si, místa původu této odrůdy čaje. Je vyrobena tradiční, 300 let starou metodou, takže by to měl být čaj podobný tomu, kterého se napil císař Čchien-lung, když dal čaji jméno. Balení o obsahu 336 gramů, je nádavkováno do vakuovaných pytlíčků po 8,4 gramech, což by měla být jedna nálevová dávka. Cena tohoto čaje se pohybuje zde v Číně kolem 300 korun za 100 gramů, takže se ve výběrové třídě nacházíme v nižší cenové hladině. Tímto čajem bych se nebál pohostit návštěvu, nicméně jako dárek bych ho nevolil.
Lístky jsou pokroucené do tlustých uzlíků, hmotnost sušeného čaje je střední, barva je bahení zeleň. Podle knih by měly připomínat hlavy vážek, spirochéty nebo žabí nohy.
Čaj si tedy připravím v třídílném kai-wanu. Nádobí (kai-wan, kung-tao sklenici a šálek) nejdříve předehřeju, potom lístky jednou krátce opláchnu a začnu dělat jednotlivé zálevy. Jelikož se jedná o kvalitní čaj, tak opláchnutí ani není nutné. Dobu louhování u prvního zálevu volím 20 vteřin, další nálevy budu prodlužovat asi o 5 vteřin každý (25, 30, 35, 40 vteřin). Víc toho asi nevypiju, nicméně na obalu píšou, že je možno zalít až 9x. Čaj zalévám téměř vařící vodou (95 stupňů). Barva čaje je žluto-zelená až zlatavá, voní jemně a přirozeně po orchidejích. Pokud je vůně příliš silná nebo voní chemicky (uměle), potom je čaj pravděpodobně uměle dovoněn. Chuť čaje je jemná a lahodná, lehce nasládlá a čerstvá.
Železnou Kuan-jin si cením zejména pro její povzbuzující účinky, jemnou chuť a květinovou vůni. Tento čaj je ideální pro pracovní odpoledne, kdy potřebujete dodat energii. Stejně jako u všech ostatních čajů, doporučuji při konzumaci železné Kuan-jin na chvíli vypnout, přestat pracovat, pustit si příjemnou hudbu a jenom relaxovat, něčím se kochat či se věnovat intelektuální činnosti.
A jak pijete železnou Kuan-jin vy? Neváhejte nám napsat vaše zkušenosti a nápady na email milan(zavináč)10000salku.cz. Pokud to stihnete před publikováním dalšího příspěvku, budete zařazeni do soutěže o ručně dělaný kai-wan (gaiwan). Můžete nás sledovat i na Instagramu, kde ohlašujeme nové články s předstihem.
Čaj, to není pomerančový džus, který každému zachutná po prvním doušku. Čaj je spíš jako pivo, které jsme v dětství tátovi tajně upili ze sklenice. Tenkrát nám přišlo hořké a možná i chutnalo po kvasnicích, ale časem jsme se ho naučili mít rádi. Někteří až moc. Stejně tak láska k čaji zraje pomalu a vytrvale jako kvalitní pchu-er v ideálních skladovacích podmínkách. Já jsem opravdu dokázal ocenit čaj až ve svých 33 letech.
To, že dokážu ocenit čaj od svých 33 let, samozřejmě neznamená, že jsem ho nepil dříve. Vše začalo již v dětství, a sice čajem v pytlíku (v nálevových sáčcích chcete-li). To vám byla velká pohoda, protože k tomu nebylo potřeba žádných znalostí. Stačilo dát pytlík do hrnku, zalít vařící vodou a bylo hotovo. Čaj v pytlíku piju dodnes, protože ne vždy je vhodná příležitost či dostatek času na několik nálevů wu-lungu. Během středoškolských let jsem začal navštěvovat čajovny. Byli jsme mladí a krásní, toužili jsme být alternativní a hyppie, poslouchali jsme The Doors, měli rádi film Vlasy a přitahovalo nás všechno orientální. Brávali jsme do čajoven holky na rande, usrkávali čaj a připadali si neodolatelní. Tehdejší čajovny se snažily oslnit hosty eklektickým vybavením ze všech koutů světa a více než rozsáhlou nabídkou čajů. Pohled do nápojového lístku by se dal přirovnat otevření Bible v thajštině. Některé názvy čajů byly přeloženy do češtiny, jiné přepsány do podivné transkripce z kdo ví jaké asijštiny a některé byly dokonce ponechány rovnou anglicky. Podávali čaje asijské, čaje africké, čaje arabské či anglické. Pro každého něco. Je to ta nechvalně proslulá filosofie českého pohostinství „raději mít od každého něco, než pár kvalitních věcí„. Nakonec jsem z toho guláše vždycky něco vybral a tvářil se, že přesně vím, co objednávám, abych neztratil tvář. V duchu jsem si říkal, že pivo je lepší a těšil se, až po rande v čajovně zapadnu za kámošema do hospody.
V roce 2005 jsem se poprvé podíval na delší dobu do Číny. Tehdy se můj přístup k čaji zásadně změnil. Začal jsem kupovat všechny čaje, co jsem uviděl v supermarketu. Vždyť jsem přece v Číně! Bylo to hlavně období wu-lungů a zelených čajů. V té době jsem nevěděl, jak se tyto čaje připravují. Měl jsem jeden hrníček se sítkem a sklenici „s sebou“ na ven, do kterých jsem jednoduše čaj nasypal, zalil horkou vodou a pil. Moc jsem si nepochutnával, protože jsem měl většinou čaj přelouhovaný a velmi trpký. „To má být jako ono? To má být ten hafo let starý lahodný nápoj?“ ptal jsem se sám sebe a v duchu jsem si myslel, že pivo je stejně lepší.
Teprve ve svých 33 letech, kdy jsem již pobýval pracovně v Šanghaji, jsem si řekl, že na tom čaji musí přece něco být. Koupil jsem si první pořádný čajový set s dřevěným podnosem, nakoupil jsem si knihy a po krátkém studiu jsem si pořídil kvalitní čaj. Připravil jsem si ho podle doporučených instrukcí a světe div se, chutnalo to skvěle. Od té doby jsem u čaje zůstal a dále se o něm vzdělával. V duchu si teď říkám, že je stejně dobrý jako to pivo.
A jak jste si našli cestu k čaji vy? Napište nám na náš email milan(zavináč)10000salku.cz. Pokud to stihnete před publikováním dalšího příspěvku, budete zařazeni do soutěže o kai-wan (gaiwan). Můžete nás sledovat na Instagramu, kde budeme ohlašovat články s předstihem.
Na obrázku nahoře vidíme poutač, který nás láká do čajovny ve starém městě Zhujiajiao nedaleko Šanghaje.
